Malovat podle reality či fotografie?

Je fotografie vhodný námět?

Když jsem chodila na ZUŠ a později na střední uměleckou školu, učitelé nám říkali, že se podle fotografie malovat nesmí. Jejich “doporučení” jsem vnímala opravdu vážně a otázku, jak to uchopit, jsem si kladla na srdce až během studia na vysoké škole. To už jsem po letech kresby zátiší, figur v životní velikosti a portrétů malovala velká plátna a bylo nemyslitelné dvoumetrové formáty nosit do plenéru a chladného počasí.
Během studia se mi dostala do rukou kniha od malíře Davida Hockneyho, Tajemství starých mistrů. Přečetla jsem ji během tří dnů v nemocnici a pochopila jsem, že optické pomůcky ke zjednodušení přenosu kresby používali už staří mistři: optická zrcadla a lupy na přenášení světla na plátno nebo cameru obscuru. Chyběla jim pouze vrstva pozitivu k otisku světla, dnešní fotopapír (vynález citlivé vrstvy 1825, Joseph Nicéphore Niépce, Francie) ke zvěčnění obrazu.
Po přečtení kulturně-historické studie Davida Hockneyho jsem si pro svou tvorbu použití fotografie jako předlohy povolila jako legální záležitost. Vždyť optické pomůcky se používaly už po staletí. Přesto vnímám, že tvorba podle fotografie má svá úskalí.

Jak a proč fotografii využívám já?

Snímek mi přináší zejména možnost rychle zachytit prchavé světlo a pomáhá s vymezením kompozice. Zaznamená aktuální atmosféru, která mne vezme za srdce. Nepoužívám fotografie druhých autorů, potřebuji zachytit to, co zaujme přímo moje oči a připomenout si tak osobní zážitek. Nikdy fotografii zcela nekopíruji, snažím se malířsky pojednat určitá místa po svém. Někdy nestihnu dokončit plenérovou malbu přímo na místě, anebo potřebuji odstup a poslední vrstvy dodám až druhý den s pomocí fotografie.
Během posledních dnů mám jednu silnou zkušenost s osvětlením krajiny během západu slunce. Stihla jsem venku ještě kresbu, ale na barvy už jsem neměla dostatek světla. Vrátila jsem se domů a ihned popadla štětec. Byla jsem natolik plná dojmů, že se mi i skrze fotografii podařila dostat energie místa na papír.

V čem je malování podle reality lepší?

Přesto musím přiznat, že malování „in-life“ je mnohem silnější zážitek. Pokud maluji uprostřed krajiny, ona sama mne obklopuje a pohlcuje. Cítím vůně, vnímám každou změnu světla, poslouchám symfonii zvuků a nechávám do sebe narážet prudký vítr. To vše mne vtahuje natolik, že ruka snadněji klouže štětcem po papíře a lépe si hledá osobitý rukopis. Atmosféra místa sama vkládá do tahů mého štětce uvolněnost. Přestávám řešit zbytečné detaily a dokážu se lépe rozmáchnout. Zážitek tvorby je tak mnohem hlubší a intenzivnější. Kreslím-li portrét, jsem v kontaktu přímo s člověkem, mohu nasávat jeho vyzařování a vnímat jeho krásu do hloubky své duše. Lépe tak zachytím nejen jeho rysy, ale také jeho osobité charisma. Mohu se podívat na jeho tvář z různých úhlů a lépe pochopit tvar, který mi zrovna nejde.
Jako lektor mám zkušenost, že pokud vychází začátečník pouze z fotek, v jeho schopnostech pak nacházím mezery. Fotografie jej po čase začne omezovat a obává se uchopit tužku před reálným zátiším.

Jak podle fotografie nemalovat?

Fotografie není vhodná zejména ke studiím začátečníků. Rozumím potřebě odpočinku u stolu v teple domova, anebo touze po svěžím námětu, který není za daných podmínek k dispozici. Počítej však s tím, že na základě fotografií se nikdy nenaučíš opravdu kreslit a malovat. Potřebuješ vědět, jak zachytit trojrozměrný tvar a mít s ním zkušenost. Fotografie sice pomůže prostorový námět učinit dvourozměrným, a tím usnadnit jeho překlopení na papír či plátno, ale zároveň nemusí být pro kresbu či malbu na všech místech dokonale prokreslená. Pokud tedy rád/ráda volíš fotografii jako předlohu, doporučuji ji střídat s reálným námětem. A narazíš-li u snímku na špatně osvětlené místo, budeš mít řadu vypozorovaných zkušeností a snáze si poradíš s nedostatky fotky.

Jakou fotografii zvolit?

Nejlépe samozřejmě tu vlastní, která zachycuje realitu tak, jak ji vidíš vlastníma očima. Pokud chceš malovat například portrét, fotografie musí být dobře prokreslená ve světlech a stínech tak, aby se neztrácela modelace tváře v příliš osvětlených či naopak tmavých částech.
Pokud máme možnost, neochuzujme svůj prožitek tvorby o plné zkušenosti. Ale malujeme kdykoliv můžeme, tak jak můžeme. Odevzdejme se vtahujícímu energetickému proudu bytí v přítomnosti tak, jak si to zrovna můžeme dovolit. A pamatujme si, právě v tvorbě není nikdy nic zakázané. Je to ta nejsvobodnější oblast lidského konání.

Autorka článku: lektorka Denisa Michálek Belzová